Alpy Saas-Fee

Napsal uživatel Kaik Středa, 03 Září 2008 09:50

Akce - Hory

Po dlouhé době opět jeden čistokrevný alpinismus. Dosaženy vrcholy Strahlhorn (4190m) a Allalinhorn (4027m).

Datum akce: 14.-18.7.2007
Oblast konání: CH, Alpy, oblast Saas-Fee
Účastníci: Ludánek | Hany | Kaik | Folda

Na červenec jsme si naplánovali, že bychom zase mohli zdolat nějaký řádný kopec. Ludánek vymyslel cíl - švýcarské horské středisko Saas-Fee, okolo něhož je takových kopců dost - a jelo se.

Den první: Transport
Cesta probíhala díky našemu zelenému megatransportéru pohodově, jen nám do řízení neustále kecala Foldova blondýna s GPSky, tak jsme ji brzy vypnuli. Hany nám zpestřoval pH v ústních dutinách podáváním speciálního tabáčku, který si v ponožkách propašoval ze Švédska, takže jsme ani neusínali. Do cíle jsme dorazili večer už za šera a kromě okolních nebetyčných siluet nás překvapilo ohromné asi desetipatrové parkoviště, ve kterém bychom bez blondýny v GPSce dozajista zabloudili.

Den druhý: Ubytování
Po prima noci pod hvězdami jsme sbalili baťůžky a pomalu se docourali k lanovce, která nás přesunula do větší nadmořské výšky. Naším záměrem bylo dojít co nejvíc pod kopec a vybudovat základní tábor. Cesta nás vedla okolo chaty Britannia, až jsme zakotvili uprostřed kamenitého suťoviska hned vedle ledovce a rozbili tam stany. Hanyho úmysl postavit na kraji ledovce sněhuláka nakonec nedopadl, ale alespoň vyhrabal pramínek s tekoucí vodou na vaření. Jen na boty přitom trochu pozapomněl...

Den třetí: Strahlhorn
Po četných dohadech se rozhodujeme pro dnešní výstup na kopec Strahlhorn (4190m). Ráno brzy vstáváme, abychom využili umrzlého sněhu, protože přístupová trasa vede přes dlouhé sněhové pole plné trhlin. Stoupání není nijak ostré a po několika hodinách docházíme na hranu, která pokračuje doleva ve formě poctivého hřebínku až na vrchol. V těchto místech začíná sice řádně fučet, na oplátku se nám však otvírá úžasné panorama okolních hor včetně majestátního Matterhornu. Vrchol Strahlhornu je úzký a malý, ale je nám dostatečnou odměnou za prožité utrpení. Rovněž okolní scenérie je dokonalá a sestup si vychutnáváme. Prozatím za to ta dřina tedy stála! Peklo nastává až při pochodu zpět sněhovým polem. Ostré slunce ledovou krustu proměnilo v bořící se kaši, která nás neuvěřitelně zpomaluje, neboť jsme v ní stále až po stehna. Nelítostné horské paprsky týrají také naše pokožky, a i přesto, že se chráníme jak to jen jde, jsme v táboře spaření jako špekáčci.

Den čtvrtý: Metro
O programu tohoto dne jsme předešlého večera opět vedli dlouhé diskuze. Z našeho kempu přicházela v úvahu už jen poněkud těžší cesta na Allalinhorn, jinak nebylo v dosahu nic. Do výpočtů jsme přibrali i rozdílnou výkonnost dvojic HaLu a KaFo. Počasí nám abnormálně přálo (sluníčko skoro až příliš), tož jsme odsouhlasili dopolední návrat k lanovce Felskinn a přesun podzemním metrem do lyžařského ráje Allalin (3500m) - nejvyššího místa v okolí, kterého lze dosáhnout dopravním prostředkem. Skupina KaFo má v plánu vylézt klasickou cestou na nenáročný Allalinhorn (4027m), výkonnější dvojice HaLu má vyšší cíle, a to zdolat vzdálený Alphubel (4206m). Poslední otázkou zůstává, kde dnes budeme spát. Allalin je poměrně civilizované místo, lyžovačka zde žije plným životem a všude okolo jsou sjezdovky a prudké svahy. Odpoledne prozevlujeme po stanici, navštívíme zdejší památník obětem hor, v minibiografu shlédneme dokument Mika Horna o prvním přechodu severního pólu za polární noci (bez pomoci psů), a v nejvýše položené otočné restauraci na světě si koupíme pivo.
Po 16 hodině se ruch ve středisku uklidní, protože odjíždí poslední metro do údolí a jiná cesta dolů nevede. Na svazích zůstávají pouze rolbaři a my. Kaik domlouvá se správcem možnost přespání přímo na stanici metra, což nám dost zjednoduší ranní vypakování. Správce však příliš neumí anglicky a na všechno říká jenom nesrozumitelné "Jojo!". Okamžitě ho přejmenováváme na Pepka Vyskoče ze Švejka a vtipkování na účet tohoto dobrého muže nám vydrží až do večera. Okolo 18 hodiny odjíždějí do údolí i rolbaři a my na stanici osiříme docela...

Den pátý: Allalinhorn
V noci se nám nespí dobře - je tu vedro a z okolních kopců se ozývá pravidelné hučení lavin. Dunivé zvuky z temnot jsou děsivé; člověk si znovu připomene, jak nicotný je v porovnání se silami přírody! Ráno opět vstáváme o půl čtvrté, nepříliš odpočati. Nadbytečné věci nacpeme do uzamykatelných skříněk pro lyžaře a valíme na kopec. Cesta je vcelku bezproblémová a dvojice HaLu brzy dosáhne sedla mezi Allalinhornem a kopcem Feekopf (3888m), přes který vede trasa na vytýčený Alphubel. Ostrý hřebínek je však nestabilní, kameny drží pohromadě jen zázrakem a co chvíli zhučí do hlubiny lavinka. Kluci to nějaký čas pozorují a po domluvě se rozhodují pro změnu cíle - pokoušet se o průstup by bylo zbytečné riziko. Otáčejí to a razí také na Allalinhorn, jako druhá skupina.
Mezitím vychází slunce a jeho paprsky nás opět zabolí do tváří. Vrchol Allalinhornu je také nevelký, ale protože jsme vyrazili brzy ráno, jsme tu sami. Ostatní alpinisté, kteří přijeli prvním ranní metrem v 8 hodin, se už začínají trousit nahoru. Rozhled po krajině je stejně úžasný jako z předvčerejšího Strahlhornu.

Po brodivém sestupu z hory sjíždíme metrem a následně lanovkou ihned do města k autu. Je zhruba poledne a Ludánek s Hanym uvažují o možnosti zítřejšího výstupu na nedosažený Alphubel, tentokrát z druhé strany. Cesta to však není krátká a výškových metrů by bylo požehnaně. Únava nakonec rozhoduje a Alphubel se odkládá na příště. Závěrečný přípitek "na přežití" ovšem nesmí chybět! Po obědě a po důkladném čištění zubů (nikdy bychom neřekli, jak moc se člověk může těšit na zubní kartáček) ještě absolvujeme poznávací procházku po Saas-Fee a začínáme se připravovat na odjezd domů. Už pět dní jsme se nemyli a nadcházející cesta domů je téměř kulturní zážitek. Naše těla dostala zabrat, ale duše jsou šťastné!

A vo tom to, kurva, je, ne?! :o)