Královecký Špičák

Napsal uživatel Carlos Středa, 03 Září 2008 09:40

Akce - Cyklo

Cykloakce s cílem podpořit otevírání nových cyklostezek v okolí Žacléře a následné zdolání dominanty regionu a Vraních hor - Královeckého Špičáku 880m.

Datum akce: 12.5.2007
Oblast konání: CZ, okolí Žacléře
Účastníci: Jaryn | Luboš | Standa | Carlos

Motto:
Tak to jsem tedy opravdu nečekal aneb Na zkratky jsme fakt machři.

Anno Domini: 2007, sobota 12.května
Peloton: Jaryn, Luboš, Standa, Karel
Cíl: podpořit otevírání nových cyklostezek v okolí Žacléře a následné zdolání dominanty regionu a Vraních hor - Královeckého Špičáku 880 m.
Maximálka: 66,3 km / hod - Luboš při sjezdu od Žacléře do Trutnova
Distanc: 103 km
Zvláštní zpravodajství: Carlos
Fotogalerie: Jaryn

Blíží se poledne. Ráno bylo sluníčkové avšak již od deváté prší a chvilkami tak, že dost. Nad celou akcí visí pořádná mračna. Mobiluji Lubošovi, abych věděl jak se věci mají. Je to dobré. Všichni jsou již na cestě. Všichni to znamená Luboš, Standa a Jaryn. Před deštěm se ukryli „U Heřmana" v Rudníku. Dáváme si sraz „U Welly". Vyjíždím po obědě ve čtvrt na jednu. Stále prší. Beru zavděk úkrytem v jedné rudnické autobusové zastávce. Jak by se teď hodily blatníky! Dávám do gatí osvědčený igeliťák. Aspoň to nebude tak naostro. Déšť polevuje. Objevuje se domorodec. Ukazuje na oblohu a říká: „Na hodinku od toho máme pokoj". Naskakuji na kolo... a vcházím do našeho přechodného welláckého útulku. Na chodbě se zdravím s Jarynem, který je do půl těla a nebýt tam cyklistická výzbroj tak si myslím, že se chystá do bazénu anebo z něj právě vylezl. Tak byl promočený! V lokálu se zdravím s Lubošem a Standou. Doplňují kalorie. Přitom se dozvídám jak Luboš přežil pád - uražený roh na řidítkách, naražené zápěstí, odřená ruka. To vše bylo výsledkem jedné ekvilibristické předváděčky. Vše dobře dopadlo a může pokračovat. Déšť ustává. Sedláme kola.

Na Trutnov se dostáváme kraťákem kolem kostela v Hertvíkovicích. Napojujeme se na starou mladobuckou silnici a pak odbočujeme na Žacléř. Vyjíždíme obávané Babí. Předtím však pózujeme pro Jaryna u "zrcadla" na stopce před železniční přejezdem. Na vršku, u malého bunkru, který je součástí opevnění Stachelberg mají přestávku motorkáři. Pokukujeme po jejich mnohem rychlejší výbavě. Sjezd po asfaltce do Prkenného Dolu je zavrhnut. Za bunkrem odbočujeme na lesní cestu. Přesně tak, jak to říkala Martina, která na nás možná čeká s Pavlem v rekreačním areálu Bret a dále pojedou s námi. Ale Martina nikde. Zdravím se starostou Žacléře, hlavním organizátorem místní cyklistické akce, pochvaluje nečekaně velkou účast a dodává: „Jen to počasí mohlo být lepší". A šlapeme dál. Na Rýchorském náměstí v centru Žacléře se schováváme před deštěm na podloubí s hospůdkou. Hospůdce jsme odolali. Měl jsem však „nahnáno". To když jsem na spontánní průnik do útrob hospůdky reagoval záporně. "Ne, teď ne!". Tlačil nás čas. Přeci jen byly jakési obavy. Pokračujeme. Zastávka u Martiny a Pavla v Žacléři. Po cyklistické koupeli jsou již pěkně v teplíčku a hlavně v suchu. Už se jim nechce. Ani Radek (byl s námi na Branžeži) do toho s námi nejde. Chápeme je. Po několika hodinách šlapání v dešti vychutnávají útulno.

Tak ahoj a mávají nám na rozloučenou. Avšak přece nás někdo doprovází. Je to déšť, náš věrný kamarád pro dnešní den. Zaznívají slova o návratu. Navíc je vidět, že cesta zpět je bez deštivých mraků. Tam kam máme namířeno je to jak v prádelně. Nebo se snad východní brána Krkonoš gruntuje. Samá voda. Situaci umírňuje Luboš. Dáme tady palačinky a uděláme něco pro pitný režim. Dobrej nápad! S plným bříškem bude lépe. Po konzumaci v předzahrádce restaurace Sport se uklidňuje i počasí. Balíme a vyrážíme do Královeckého průsmyku (540 m). Stává se nečekané. Začíná s námi laškovat sluníčko. Je to příjemná změna. Náladová křivka prudce stoupá a dosahuje strmosti našeho Špičáku.

Jsme v Královci a naše pohledy jsou upřeny k vrcholu. Svlékáme se do letního. Zde musím podotknout, že Jaryn se Standou jedou již z Hertvíkovic v kraťasech a tak nějak nalehko. Jaryn dělá situační foto. V lomu odbočujeme napravo a pěkně vzhůru. Samozřejmě jsme najeli na tu horší cestu. Jak jsme později zjistili, tak po přímém projetí lomu následuje klidnější cesta. Ta naše je v některých místech je tak strmá, že sebemenší zaváhání je ihned potrestáno. Zadní kolo proklouzne, nohy na zem. Znova naskočit. Ale to horší bylo před námi. Na cestě se objevuje kamení různého kalibru a to si dělá s kolem co chce. Zejména to co si cyklistika vůbec nepřeje. Ke všemu nás „vytroubil" auťák telekomunikací...

Pověstný šťouch a jsme na špičce Špičáku. Vzájemné gratulace. Podařilo se to! Vrcholové foto. Místo vlaječky posloužila větrovka, která fletruje nad našimi hlavami. Uvolněnou značku vracíme zpět a pečlivě ji ustavujeme na původní místo. Vychutnáváme pohled na Krkonoše z druhé strany. Ostře to fouká. To co jsem dole odložil opět navlékám. Standa, tak jako obvykle při zastávkách, si neodpustí cigáro. Pohodu nám tak trochu kazí dva chlapíci z troubícího auťáku.

Doplňujeme palivo a ladíme směr zpáteční cesty. Chceme přes Trutnov a pak na Hostinné. Standa dodává: „Pojedeme kudlu". Tak tedy vzhůru dolů a na prvním rozcestí doleva. Nepojedeme přece stejnou cestou. A zcela určitě je to přes Mravenčí vrch kraťas. No a zkratky ty nám přece jdou. Přejíždíme Kozlík (787 m) a atakujeme Mravenčí vrch (837 m). Na levoboku prosvítá skrze stromy obrys Koňské (813 m). Ztrácíme výšku, cesta nás vede doleva a posléze se stává neprostupnou a směr se nám také nezamlouvá. Řadíme zpátečku. Objevujeme mezi stromy náznak cesty, která se po několika desítkách metrů stává opravdovou. V dáli jsme zahlédli střechy domů. Že by Bečkov? Překonáváme dva spadlé stromy.

Začínáme sjíždět Mravenčí vrch. Spokojenost však trvá jen velmi krátce. Ze sjezdu se stává dramatická záležitost! Tak to jsem tedy opravdu nečekal! Před námi prudce klesá kamenitá cesta. Je to spíše koryto horského potoka a šutry by mohly být chloubou zahradních skalek nebo arboret. Jediný kdo to jede je Luboš a částečně se o to samé pokouší i Standa. Já s Jarynem dolů opatrně ťápeme. Luboš bravurně zvládá cestu a dokladem jeho úspěšné bojovnosti jsou výrazné brzdné dráhy. Docela mi zatrnulo když jsem dole v dáli uviděl opuštěné ležící kolo. Bylo to v místě kde šutrovka ústila na klasickou lesní cestu. Vše v pořádku. Luboš se Standou odpočívali za statným bukem. Luboši škoda, že jsem tě viděl jen nahoře. Tam za tou levotočivou zatáčkou to vše gradovalo. Balvany, spád ještě ostřejší a příkřejší okraje. Ani pěšky to nebylo bez problému. Luboš umí! Určitě to je prvosjezd.

Takže od této chvíle měníme místopisné názvy. Ode dneška drsné místo ponese jméno „Lubošův kaňon". Tak si to dobře pamatujte! Odbočujeme doprava a jak jinak než-li do kopce. Ocitáme se na úbočí. Jedeme po vrstevnici a zdá se mi, že „proti srsti". Vyjíždíme z lesa a již je jasné že jsme objeli téměř půlku Vraních hor, abychom se dostali do míst, kde jsme výšlap začínali. Na zkratky jsme fakt machři! Mezitím měl Standa několik SMS, kdy že bude jeho příjezd domů a k tomu dodává „Tak to z Trutnova tedy bude pěkná kudla."

Míříme k Trutnovu. U benzínky v Poříčí rychlé občerstvení. Doléhá k nám hudba z nedaleké diskotéky a průjezd zpívajícího kolečkáře nás obveseluje. Že by perník nebo mariánka? Několikrát blýskne foťák a jedeme. Na kruháku v Trutnově ještě laškujeme zda ho neprojedeme alá Tour de France (zleva). Raději ne! A pak již uháníme na Hostinné. Jedeme avízovanou kudlu. Na špici vzorově střídáme. Je to fofr. Jičínský expres. A když byl na čele Jaryn tak to byl mazec. Čtyřicítka za hodinu. Bojujeme jako lvi. A jestliže nás zahlédl z vojenského nebe generál Gablenz, tak si posteskl že jsme se opozdili o téměř 150 let. Určitě by nás začlenil do svých legií a mohl těch bitev vyhrát víc než jen tu jednu jedinou u Trutnova, která ho proslavila a byla jedinou vyhranou bitvou rakouské armády v prusko-rakouské válce 1866. Na nedalekém vrchu Šibeník (500 m) byla na jeho počest postavena rozhledna nesoucí jeho jméno (ještě donedávna uvnitř jeho hrobka). Náš batalion uhání k cíli. V Chotěvicích mám krizovku. Naštěstí Standa reaguje bleskově a zaceluje díru přede mnou. Využívám jeho azylu a před Hostinným je to už dobré. Projíždíme „Královstvím obrů". (Dle pověsti kdysi Hostinnému dělali „ochranku" dva obři - Řezník a Pekař. Dnes „zdobí" radnici a jednou do roka o Porciunkuli "promluví" ...). Po několika kilometrech se naše cesty dělí. Loučím se Standou, Lubošem a Jarynem, kteří mají před sebou ještě téměř 10 km. Jaryna a Standu pak čeká noční přesun autem do Jičína. Já na moji konečnou mám kiláčky jen dva. Už je tma, kolem třičtvrtě na devět. Standovi vyslovujeme uznání - byla to jeho letošní první stovka. Gratulace!

Tak tedy sláva, sláva Špičáku, zmokli jsme... a přesto jsme už tu, už jsme tady. Příště zas třeba na Jizerky anebo o5 na cyklostezky v okolí Žacléře.

Chlapi, bylo to fakt dobrý. Very good!
Velký týmový a hlavně bojovný výkon!
Přijatelný zbytek večera a pěknou noc!